Neustálá změna je naší přirozeností. Pětice žen ve hře proměny a regresivní evoluce si chce vzájemně vyplnit všechny své touhy. Přeměňují se v dítě, nevinnou ženu, muže, zvíře i monstrum.

“Všechny ženy světa
spojte se
protože, když se vám to nepodaří –
svět dospěje ke své záhubě
…a nebude to dlouho trvat…” (Ivor Cutler)

Už si můžeme jen přát vyléčit civilizaci naší všeobjímající silou poté, co jsme čelili svému strachu a okusili ho. Musíme vypustit bestii – tu velkorysou a milující bestii – ze svého nitra na povrch. Možná, že naše inteligence nemá co do činění s naším přežitím, ale nebudeme to popírat. Jsme myslící bytosti a naše základní potřeba – mít jeden druhého – je vyjádřena i v našem jazyce. Nacházíme se na nikde nekončící cestě hledání své vlastní identity, která tančí tam a zpět silou přírodních živlů.

Choreografie: Maya Lipsker (Izrael)
Interpretace: Tereza Ondrová, Lenka Bartůňková, Martina Lacová, Věra Ondrašíková a Stanislava Vlčeková
Původní hudba a zvuk: Roy Carroll (Irsko)
Použitá hudba: „Slaughterhouse“ (Powermad),
„Erbarme dich“ – J. S. Bach, zpívá: Magdalena Kožená z alba Enchantments

Světelný design: Pavel Kotlík
Kostýmy a styling: Maya Lipsker, Jitka Longinová
Produkce: Markéta Faustová
Asistentka produkce: Anna Dynková
Grafický design: Jakub Mach
Délka: 50 min.

Poděkování: Uri Lipsker, týmu VerTeDance, Markétě Kubíčkové, Ivě Sladké, Adrianě Černé a Royovi

 

Transforma diváky dostává do pozice, kdy jen koukají s otevřenými ústy a občas se přistihnou, že jejich myšlenky jsou ponořeny hluboko do mysli tanečnic a nechávají se bezbranně unášet jejich motivací… Transforma samotná je v českém kontextu velmi vzácná. Odhalila nekončící schopnosti těchto pěti tanečnic a zařadila je mezi špičku dnešních interpretů. Jedná se prostě o dílo, které je naplněno perfektním výrazem, sdělením i pohybem. To, co rozkryla izraelská choreografka díky skvělé interpretaci českých tanečnic, se však nedá dokonale popsat slovy. V produkci VerTeDance je to trefa do černého, kterou je nutno vidět a zažít.

(Lucie Břinková, www.tanecniaktuality.cz)

Choreografii Transforma může divák nazírat z různých úhlů. Interpretky hovoří jazykem současného tance o své zkušenosti dospívání a hledání možností či hranic své ženskosti se vší radostí i bolestí, s níž se tato rovina existence pojí, stejně jako o zkoumání potenciálu obecného lidství uvnitř vlastní bytosti. Těžko říci, zda lze formulovat něco čistě ženského, mužského, či nevinného. A existuje vůbec něco „čistého“? To jsou základní otázky inscenace, která navzdory svým přesahům hovoří především o ženské zkušenosti tohoto světa. Vytváří přitom velmi působivou výpověď, která je postavena na promyšleném konceptu a precizní technice.

(Julie Kočí, Transforma aneb příběh věčné proměny, www.tanecnizona.cz)

Na scéně divák sleduje pětici žen, jejichž pocity a vztahy jsou v neustálém vývoji. Jako slepá mláďata se nejdříve pohybují jen v omezeném prostoru a neodváží se dál. Odvaha přichází spolu se sebeuvědoměním. Tanečnice rostou v ženy. Vše vrcholí taneční extází na metalovou hudbu, při které je jedna žena vyvolena stát se pokračovatelkou transformace. Je znovu bezbranným mládětem a koloběh pokračuje. Tanečnice vystupující v Transformě jsou typově velmi rozdílné, což však nepřekáží kompaktnosti celkového výsledku. Každá z nich vnáší do choreografie svou osobitou energii, která dílo oživuje a dělá ho univerzálním. Najednou si člověk uvědomí, že sleduje příběh všech žen světa. Nebo dokonce příběh celého lidstva?

( Představení Transforma nelze vysvětlit, jen vidět a cítit!, Lena Mechtchanová, Kulturní pecka – alternativní měsíčník, červen 2010)

Maya Lipsker se nedávno usadila v Berlíně, kde spolupracovala mimo jiné se Sashou Waltz. Do Evropy přišla před pěti lety s třemi lety zkušeností tanečnice v Batsheva Dance Company. Ať už byly původní představy choreografky a VerTe o obsazení jakékoli, dopadlo představení Transforma po všech peripetiích velmi dobře.…Představení začíná v magickém pianu. Přílivové vlny světla smývají úvodní scény, jsou to velmi dlouhé tiché scény, světlo smyje ležící, dřímající sólistku, spláchne skupinu sester zahleděných do dálek, spláchne hlídky amazonek. Vlny světla a tmy dávají představení, zejména jeho úvodní části, řád a tajemnost. Transformace se rozjíždí pozvolna. Nejprve se tanečnice promění v podmořskou krajinu a tančí polehávajíce na zemi tanec jakýchsi mořských sasanek, jemně se pohybujících, řasících, nadnášejících na mořském dně. Z tohoto impresionistického piana se poté pomalu, ale neodvratně dostaneme až k zběsilým úprkům a bakchickému utržení ze řetězu… 

(Nina Vangeli, Ukázat zoubky, Taneční zóna, léto 2010)