Zkuste si vzpomenout, že naše životy nejsou nic jiného, než okamžiky v proudu věčnosti. A že věčností není nic jiného, než řeky našich životů…

Večer, když uleháme a snažíme si představit si další den, jaksi automaticky předpokládáme, že se ráno opět probudíme. Někteří z nás si přejí, aby příští den byl lepší než ten předešlý. Pak přijde ráno a další den. Další šance. A my se s každým novým dnem halíme do starých šatů, starých zvyklostí, opakujeme své staré chyby a tvrdíme své stále stejné pravdy. Domníváme se, že jdeme vpřed, avšak ve skutečnosti je to náš neustálý návrat. Je to koloběh myšlenek a činů. Vše čeho se dopouštíme se nám jednoho dne vrací zpět jako bumerang. Až by se mohlo zdát, že se pohybujeme jen v kruzích na místě. Naším skutečným pohybem je však spirála stoupající zvolna nebo naopak strmě vzhůru až vysoko do nekonečného vesmíru. Jednou se ale ohlédneme. Pak nastane ticho. Zvláštní ticho jako vítr ve stepi. Je tohle snad obávaný vrchol našich sil? Ne tak docela! Ještě je třeba spousta energie na opětovný návrat na zem. Návrat je to veselý…

Choreografie, Interpretace: Helena Arenbergerová, Tereza Ondrová, Veronika Knytlová
Hudba: David Vrbík
Light Design: Pavel Kotlík
Kostýmy: Erika Čičmanová
Foto: Petr Šálek

Představení vzniklo za podpory divadla Ponec a Tance Praha

Lizzy Le Quesne, Dance Magazine (leden 2006)

Česká kultura se tradičně opírá o vyspělé technologie. Dokonalá spolupráce mezi choreografy a průkopnickými light designéry či multimediálními umělci je dalším pozoruhodným krokem vpřed. Oba poslední laureáti Ceny Sazky za objev v tanci, Petra Hauerová a VerTeDance, využívají světel a technických novinek neobyčejným způsobem.VerTeDance (interpretačně-choreografický tandem tvořený apaticky virtuózní Terezou Ondrovou a studentkou architektury Veronikou Knytlovou), vytvořily v letech 2004 a 2005 dva projekty – Kruh II a Tichomluvu. Obě práce používají počítačovou animaci nad rámec čistého tance, vytvářejíce tak sled videoprojekcí a chvějící se clonu jemných světelných efektů.

Nina Vangeli, Zlomky předsokratovských myslitelů na České taneční platformě 2003

… Společné dílo Terezy Ondrové, Veroniky Knytlové a Dory Hoštové se jmenovalo Kruh. Lapidární a střídmý název nelhal. Vše v této choreografii bylo k ideji kruhu upnuto. K jeho geometrii, k technické stránce světel, jimiž byl kruh v prázdném prostoru vyrýsován. K jeho ambivalenci – jednou jsme patřili na světelný kruh rýsující se proti temné podlaze I temnému okolí, jindy temný kruh, černé slunce, ve světelném rubu scénického prostoru. K jeho magii, která k sobě poutala tanečnice, aby kruhovou dráhu fascinovaně sledovaly jako můry stínidlo lampy, kroužíce ustavičně a stále dokola. Využívání rozhraní světla a tmy pro zezázračnění částí těl, které se tu mihnou a jsou pro ten okamžik věcmi „o sobě“ náhle vyvstalými z nicoty – bylo nebylo –, svědčí o tom, že mladí choreografové nespali, když byl v Praze naposledy Russel Maliphant. …