CENA ČESKÁ DIVADELNÍ DNA 2016

HERALD ANGEL AWARD 2015 /AUDIENCE AWARD AT BE FESTIVAL 2015 / MESS FESTIVAL AWARD 2015 / TOTAL THEATRE AWARD 2015 NOMINATION

TANEČNÍ INSCENACE ROKU 2014 / CENA DIVADELNÍCH NOVIN 2014 / CENA ZA NEJLEPŠÍ LIGHT DESIGN 2014

Pojďme na chvíli zažít slast z nesvobody. Slast spoutání a určenosti, kde není pochyb. Kde vše, co se na maličké ploše odehraje, je výjimečné, křehké a drahocenné.

Nesvoboda. Něco, čeho se bojíme. Nemožnost rozhodnout se jakkoli. Odejít když chci, kam chci a s kým chci. Dělat cokoli. Pocit širého nepřehlédnutelného oceánu možností, které nás lákají, ale jsou nám odepřeny.

Co je nesvoboda víme, ale víme, co je to svoboda? Jak v ní najít klid? Čím to, že možnost neomezeného výběru paralyzuje naši schopnost se proněco rozhodnout, nečemu uvěřit a skutečně se pro to nadchnout? Dosáhnout konkrétního cíle, který stojí v mlze tak blízko před námi.
Ta únava z neustálého hledání cíle.

Představení volně navazuje na projekt Naučená bezmocnost. Site specific, který vznikl v suterénu budovy ORCO.

Režie: Jiří Havelka
Choreografie a tanec: Veronika Knytlová / Marta Trpišovská, Tereza Ondrová / Soňa Ferienčíková, Martina Hajdyla Lacová / Helena Arenbergerová, Karolína Hejnová / Sára Arnsteinová, Robo Nižník, Jaro Ondruš / Rado Piovarči, Petr Opavský / Michael Vodenka
Scéna a kostýmy: Dáda Němeček
Světelný design: Katarína Ďuricová
Hudba: Clarinet Factory
Produkce: VerTeDance o.s.
Za podpory: Magistrát hlavního města Prahy, Ministerstvo kultury ČR, Nadace život umělce, METROSTAV a.s., Tanec Praha / Ponec – divadlo pro tanec, Čtyři dny o.s. a ALT@RT z.ú.

Jiří Havelka

Režisér, autor a herec žijící a tvořící převážně v Praze. V roce 2003 absolvoval DAMU, obor režie alternativního a loutkového divadla v ateliéru Jana Schmida. Není proto divu, že svou divadelní práci od začátku zaměřuje na kolektivní improvizaci jako metodu tvorby originálních autorských inscenací. Jeho hry často leží na pomezí činoherního a alternativního, až pohybového či výtvarného divadla. Z počátku je spojen především s pražským Studiem Ypsilon, kde s generačně spřízněnou částí souboru vytvořit řadu tematicky navazujících autorských inscenací, z nichž největší pozornost vzbudila retro jízda do dětství 1203 aneb není mi smutno (2002), dále originální divadlo o divadle Drama v kostce (2005 – nominace na Cenu divadelních novin) a  časově experimentální Kam vítr tam pláž (2008 – nominace na Cenu Divadelních novin v kategorii Alternativní divadlo), která přenáší windsurfing na jeviště. V roce 2008 získal cenu Alfreda Radoka v kategorii Talent roku. Spolupracoval též s divadlem Na zábradlí, letadlově autorský Ubu se baví(2010), či s Divadlem na Vinohradech – Tylova Fidlovačka (2010.)

Režíroval také několik mezinárodních projektů, např. českoněmecký EXIT 89, 2008 či koncertní show s britskými The Tiger Lilies Zde jsem člověkem! Here I am Human! pro Divadlo Archa nebo několik českokanadských projektů zahrnujících účast indiánských herců.

Je členem jádra skupiny Vosto5, která dlouhodobě vnáší do českého divadla čistou improvizaci, slovní žongláž, perzifláž a mystifikaci, především na česká národní témata, naposledy v akrobaticko-bojově-pohybové inscenaci Pérák. Na jméně nezáleží. Rozhodují činy (2011). Pro dětské publikum vytvořil v roce 2013 ceněnou inscenaci Poslední Trik Georgese Meliése v Divadle DRAK a s domácím souborem Vosto5 pak českoněmeckou sondu Dechovka. Oboje získalo přední příčky v anketě Inscenace roku. Zabývá se též tanečním divadlem, např. site specific projekt se skupinou Vertedance Naučená bezmocnost a volné pokračování pro divadlo Ponec Korekce (2014). Se svým hereckým ročníkem připravil pro Disk minimalistickou emoční terapii Regulace intimity (2014).

Příležitostně moderuje kulturní pořady v České televizi, objevil se v několika filmech.

 

Clarinet Factory

Počátky čtyřčlenného hudebního tělesa
Clarinet Factory, které v roce 2014 slavilo dvacet let na scéně, se váží k době studií všech členů na pražském AMU. Tehdy byla doménou čtveřice Jindřich Pavliš, Vojtěch Nýdl, Luděk Boura a Petr „Pepíno“ Valášek především interpretace klasiky a jazzu. Clarinet Factory se ale brzy posunuli k experimentům napříč hudebními žánry, od aranžování ke komponování, k touze hudbou sdělovat a komunikovat nezávisle na žánrech či generační příslušnosti.

To vše je patrné jak na dosud vydaných čtyřech řadových albech Clarinet Factory (Echoes from Stone /2003/, Polyphony /2005/, Out of Home /2010/, Echoes of Colors /2010/) a bilančním dvojalbu Worx and Reworx (Supraphon 2014), tak z jejich společného projektu s Lenkou Dusilovou a Beatou Hlavenkovou Eternal Seekers (2008), ale i v rámci řady site specific vystoupení, která realizují sami nebo ve spolupráci s intermediálním umělcem Petrem Niklem a legendárním perkusionistou Alanem Vitoušem.

Kromě výše zmíněných Clarinet Factory během své dosavadní kariéry spolupracovali také s Bobby McFerrinem, Janou Koubkovou, Filharmonií Brno, Pražskou komorní filharmonií, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Radkou Fišarovou, Ivou Bittovou, ale i Tata Bojs, Floexem či Joe Achesonem z Hidden Orchestra.

Mezi další milníky v kariéře Clarinet Factory pak patří hudba k filmům Hidden Things, Rodina je základ státu (2011) či Smrtelné historky – část Maják (2016), vítězství v prestižní soutěži International Songwriting Competition v americkém Nashvillu se skladbou Orlík v roce 2005 či hraní na festivalech Struny podzimu, Colours of Ostrava, pražském Mezinárodním jazzovém festivalu nebo na Jazzlent Maribor (Slo), Jazz Peak Sofia (BG), Mitte Europa (D), Inalfa festival (NL), Red Sea Jazz Festival (IL) a dalších.

Od roku 2014 vystupují Clarinet Factory pravidelně také s taneční skupinou VerTeDance ve společném projektu Korekce, který sklízí úspěchy a skvělé recenze po celé Evropě a od svého vzniku již získal mnoho prestižních cen. (CENA ČESKÁ DIVADELNÍ DNA 2016, TANEČNÍ INSCENACE ROKU 2014, HERALD ANGEL AWARD 2015, MESS FESTIVAL AWARD 2015 atd.)

3. března 2017 vydali Clarinet Factory novou řadovou desku Meadows u belgického labelu HOMERECORDS.BE.

www.clarinet-factory.cz

 

Z recenzí:

„Každý detail, každý drobný gag nachází odezvu publika, tento konceptuální projekt je paradoxně velmi komunikativní… Experimentální tortura, jíž vystavil režisér Jiří Havelka sedm tanečníků, zapadá také do současných trendů, pěstovaných momentálně na evropských tanečních scénách.“ Nina Vangeli, Divadelní noviny

 

(…)Výchozí bod zůstává stejný. Nesvoboda a bezmoc jsou klíčovým tématem i pro Korekci.  Už tu ale nejde o příběh vězeňkyně z padesátých let. Jde o nás, běžné lidi 21. století, kteří žijí spoutaní svou prací, vztahy, okolnostmi, svými strachy. Jediný, kdo nás může pustit „na volno“, jsme my sami. Proč to neuděláme? Je to tak těžké? Dochází nám vůbec naše nesvoboda? Anebo raději zůstáváme v sevření, než abychom se museli se svobodou potýkat a převzít zodpovědnost za svá rozhodnutí? (…)

Oproti melancholické a drsné Naučené bezmocnosti je Korekce v humoru a lehkosti více „havelkovská“. Postavám se můžeme smát. Když se snaží překonat svůj úděl, padají na zem a nesmyslnými pohyby se úpěnlivě snaží vstát  v souladu s heslem, proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, nebo když se vzájemně pošťuchují se zlomyslností komiksových figurek. Choreografie je navzdory neměnnému postavení figur v jedné linii velmi invenční a akční. Performeři nevyužívají jen skvěle zvládnutého pohybu, ale i mimiku.  Havelka přináší na scénu divadelní hravost i básnickou poetiku, kterou si s sebou nese již od studií na Katedře alternativního a loutkového divadla. (…)

Korekce není tak emocionálně agresivní, jako byla Naučená bezmocnost. Je civilnější.  O to víc se nás však může dotknout. Kdo z nás nemá někdy pocit, že by se chtěl z nějakých těch bot uvolnit a běžet a běžet. Markéta Faustová, Taneční zóna

 

(…)Dynamika choreografie se od statického počátku zvyšuje, rozrůstá. Tanečníci se před námi objeví jako osaměle stojící postavy, ale postupně se dostávají do interakce, která se vyvíjí a stupňuje. Pohled, dotyk, atak. Jako kdyby poznávali svou sílu, schopnost ovlivnit, schopnost vyvést (doslova) z rovnováhy i schopnost poskytnout oporu. Kouzelná je především první část, kdy se tanečníci pomalu rozkrývají jako obří metronomy a zjišťují, jak rozmanitě mohou využít jednoduchý impulz. Působivá je i scénka s předáváním banánu, jakési primitivní zobrazení solidarity. (…)

Není zde věznitelů a ovládaných, všichni jsou poslušní síle, která je spoutala zvenčí a udržuje status quo tak jako společnost se svými ideologiemi. Všichni jsou si vědomi vnějšího omezení, přesto když se jeden pokusí vymanit z pout, druhý mu v tom okamžitě chce zabránit a rozpoutá se boj. Není to podobné, jako když se jedinec snaží prolomit společenská tabu? Ačkoli je většina situací humorná, k čemuž přispívají i vzájemné pohledy interpretů, které zračí celou škálu emocí od překvapení, zvědavosti, vyčkávání, tak groteskních v kontextu této absurdní situace, podtext je o něco vážnější. Publikum se směje, ale tak trochu také sobě. Lucia Kocourková, Opera Plus