Taneční příběh o stárnutí dvou lidí, kteří spolu prožili spoustu krásných a nezapomenutelných chvil. Žijí v tichém dialogu, kde slova už nejsou potřeba, stačí jen společné bytí vedle sebe. Kromě bohatých vzpomínek jim zůstala ještě poslední energie pro uskutečnění posledního nesplněného snu – zatančit si spolu.

Choreografie: Tereza Ondrová
Interpretace: Veronika Knytlová, Robert Janč
Light design: Pavel Kotlík
Hudba: Tomáš Procházka
Produkce: Markéta Faustová
Fundraising: Anna Dynková
Foto: Katka Průžková
Délka: 35 min

Podpořili: Magistrát hl. m. Prahy, Ministerstvo kultury ČR, Nadace Život umělce, Divadlo Ponec, Tanec Praha o. s., Dance Perfect, ALT@RT, Emco

 

 

VerTedance překvapující, Zuzana Smugalová, Lidové noviny

Jedna ze stálic českého tance, uskupení VerteDance se nyní na české taneční scéně prezentuje novým večerem složeným ze dvou choreografií Dance of Canis Lupus a Jaja a Papus, který byl reprízován 10. ledna 2009 v divadle Ponec. …
Druhá část večera s názvem Jaja a Papus je choreografie odehrávající se naopak v kontrastu zcela jiného světa, který ovšem postupnou scénickou úpravou v začátku, jakoby navazoval na předchozí kus. Když se konečně všechny stěny skryjí za černý samet otvírá se pohled do světa dvou lidí. Program píše „stárnoucích“, ovšem toto definování nemá zas takovou důležitost. Je to prostě vztah dvou lidí, jejichž priority jsou sice podobné, jen mají jiný název. Samostatný choreografický debut Terezy Ondrové má v sobě dynamiku plnou citlivosti ve vzájemném vnímání obou interpretů (Veronika Kotlíková-Knytlová, Robert Janč). Náznaky vzpomínek jsou dialogem, který evokuje pocit, že někde existuje jasný fyzický předobraz tohoto tématu a jeho zpracování. Jaja a Papus mění atmosféru celého večera a po dřívějších choreografiích této skupiny je poměrně příjemným překvapením, které není jen pěkným tancováním a v kombinaci s první částí se stává vhodnou volbou pro mile strávený večer.
Premiéra tohoto večera proběhla 9. prosince 2008.

Taneční reálie, Jana Návratová, Taneční zóna

Do seznamu děl, která jsou na repertoáru souboru VerTeDance, připsala nedávno Tereza Ondrová svůj debut. Jaja a Papus je duet, který hladce zapadá mezi dosavadní „verťácké“ choreografi e svým rodinným tématem. Po Brave, kde byl zobrazen život velké rodiny, přes dialog ženy a dítěte ve Třičtyřiceti sluncí západu, rozjímají nyní VerTe nad soužitím muže a ženy.
Choreografka vyšla z reálné situace kolegyně Veroniky Knytlové–Kotlíkové. Tanečnice a choreografka Veronika, třetina zmiňovaného souboru, je mladou matkou a manželkou. Jejím
životním partnerem je světelný designér. Tyto reálie promítla Ondrová do koncepce díla. Na
scéně jsou žena – tanečnice a muž, který pořád něco kutí se světelnými stojany. Kontrast světů – tance a techniky pro nezasvěcené symbolizuje jednoduše rozdílnost a charakter obou pohlaví. Žena by tančila, muž má ale náročnou práci. Ona umění – on techniku. Ale povšimněme si, že oba obdělávají stejné pole – jeviště tanečního divadla. Jaká harmonie!
Do role muže – Papuse je obsazen Robert Janč, který se profesně věnuje pohybovému divadlu
(např. v Krepsku) a pracuje také jako technik v divadle NoD.
Téměř to vypadá, jako by Ondrová kombinovala dokument s fi kcí. Rozhodně však kombinuje
běžné pracovní úkony a pohyby s tanečními, stylizovanými, estetizovanými. Choreografie je
velmi přehledná a nikoho nemate intelektuálními narážkami, hypertexty, složitou symbolikou,
postmoderním choreografickým stylingem. V jejím půdorysu je cesta, životní pouť dvou lidí,
kteří se otravují, hádají, ale také vzájemně potřebují a projevují o sebe starost. Choreografka
nestaví partnery do konfliktního vztahu, nestaví jejich vztah na ostří genderu. Spíše tak s mírným
odstupem a trochou nostalgie kondenzuje jejich životní situace.
Celá ta cesta trvá pár desítek minut. Na jejím začátku se každý věnuje svojí rutině – Papus
chystá scénu a Jaja „warm-upuje“ a začíná tančit. Pozorujeme tanečnici, která je v práci – co
jiného by dělala, než tančila?

Proto asi není její tanec obrazem bukolické krásy, ale spíše hledáním koncentrace, krocením
přetlaku, tělesným organizováním chaosu. Tělo se jí jako by rozbíhá do všech možných stran, dráždí jej neviditelné vnitřní impulzy, které mění vektory směru jednotlivých částí těla, čímž se akcentuje vratkost, špatná stabilita. Pády jsou tu součástí rytmu. Veronika-Jaja vypadá ustaraně a na konci je unavená. Přichází Papus a pomůže jí na nohy. Jejich vztah však není pojat jako idyla – jsou v něm i smutná místa: občas chce každý něco jiného nebo se místo očekávané
něhy dostaví neohrabanost či netečnost. Choreografka velmi citlivě využívá kvality pohybu
obou protagonistů – plastičnost až artistnost tanečnice vůči neškolené „tanečnosti“ (nebo spíš školené netanečnosti?) Roberta Janče.
Ona je více iniciativní, provokuje, hledá cesty ke kontaktu, jako by víc pečuje o vztah; on je strohý, věcný, leč trpělivý – stabilita sama!
Jednoduchý příklad: Jaja se vnutí do jeho náruče a obejme jej pevně nohama i rukama jako dítě a on s tímto závažím musí dál chodit a pracovat.
Obraznost a hravost patří ke stylu VerTe. V tomto případě se ale zbytečně neplýtvalo nápady. Choreografka se v jednom momentu vytasí s dvoumetrovým papírovým tubusem, který se stane nástrojem fyzické distance mezi postavami – když si jej Papus navlékne na paži, těžko může Jaju s takovou protézou obejmout. Papírová role chvíli funguje jako hračka a partneři s její pomocí vykreslí další valéry jejich vztahu, hádku, udobření etc.

Dojemné je místo v závěru, kdy Jaja ztrácí rovnováhu a Papus se snaží zachytit její pády a zvedá dokola její neovladatelné, ale stále kupředu kráčející tělo.
Papus přitom z kapsy trousí jakési „drobné“, světelná smítka, které ve tmě mírně září a díky tomu
máme pocit, že se postavy ocitly mezi hvězdami. Je to pěkný obraz, který zvedá to každodenní společné soužení do vyšší perspektivy.
S nadhledem řeší choreografka i samotné finále – dvojice stojí před první řadou a různě se pitvoří, šklebí, vydává neartikulované zvuky. Sama bych se bez toho obrazu obešla, ale když už tu je, tak se mu pokusím rozumět. Třeba tak, že Jaja a Papus, v řečtině – babička a dědeček – si nakonec najdou společný způsob komunikace a komentování světa, nad nímž se ocitli. Nebo, že v pitvoření našli konečně hru, která je oba dokonale baví.

Tereza Ondrová svůj debut každopádně odvedla důstojně, bez zbytečných intelektuálních
a formálních ambicí a nabídla dílo, kterému bude každý rozumět a které mnohé potěší.
choreografka nestaví partnery do konfliktního vztahu, nestaví jejich vztah na ostří genderu.