Tři cizinci v neznámém prostoru. Obývací pokoj? Les? Ring? Nevědomí? Fantazie? Přes tajuplnou fyzickou komunikaci začínají poznávat sami sebe i sebe navzájem. Postupně si začnou vytvářet svůj vlastní malý svět a cestovat z bezpečí matčina lůna do divočiny…


Choreografie: Thomas Steyaert
Interpretace: Tereza Ondrová, Veronika Knytlová, Helena Arenbergerová
Light design: Pavel Kotlík
Kostýmy, Scéna: Thomas Steyaert
Hudba: Brecht Ameel
Projekce: Thomas Steyaert
Realizace projekce: Jan Hubač
Produkce: Markéta Faustová
Fundraising: Anna Dynková
Foto: Katka Průžková
Délka: 45 min

Podpořili: Magistrát hl. m. Prahy, Ministerstvo kultury ČR, divadlo Ponec, Tanec Praha o. s., Dance Perfect, ALT@RT, Emco

 

VerTedance překvapující, Zuzana Smugalová, Lidové noviny

Jedna ze stálic českého tance, uskupení VerteDance se nyní na české taneční scéně prezentuje novým večerem složeným ze dvou choreografií Dance of Canis Lupus a Jaja a Papus, který byl reprízován 10. ledna 2009 v divadle Ponec. První z nich je další mezinárodní spoluprácí této skupiny. Jméno Belgičana Thomase Steyaerta není divákům současného tance neznámé. Tento bývalý člen Ultima Vez se do jejich podvědomí zapsal především choreografií pro soubor DOT 504 Hidden Lanscape (premiéra květem 2008). Jeho dílo vytvořené pro VerteDance je další prezentací charakteru jeho choreografického slovníku.

Dance of Canis Lupus je nenarativním příběhem zkoumání a hledání, spontánnosti a náhody.
Choreografie je inscenována jako pohled na neorganizovanou divadelní zkoušku, která počítá s nenadálými událostmi a bere je jak přichází. Pasáže tančené „v roli“ na sebe navazují skrze civilní pauzy. Náznaky výtvarného zpracování scénografie se mísí s obyčejnými více či méně potřebnými předměty a že je všechno jinak než obvykle, dává tušit i plně rozsvícené hlediště divadla. Hledat klíč k rozluštění další podstaty je zbytečné.

Co však zaujme, je bezpochyby deviza v podobě vynikají interpretace všech tří tanečnic. Helena Arenbergerová, Tereza Ondrová a Veronika Knytlová-Kotlíková jasně dokazují svou oprávněnost být na scéně. Větší část pohybového slovníku se odehrává na poli současného tance plného vířivých spirál, skoků a partneřiny. Vztahy mezi tanečnicemi, pohledy, zkoumání sebe a ostatních, nervozita, vše v duchu „steyaertovského“ stylu tak, jak je to známé z Hidden Lanscape. Choreograf tak opět dokazuje svůj výjimečný cit pro časování napětí s mrazivým vyvrcholením celého díla.

 

Běhat s vlky, Jana Návratová, Taneční zóna

Klíč k choreografii i Thomase Steyaerta Canis lupus jsem našla v knize Ženy, které běhaly s vlky. Její autorka, antropoložka Clarissa Pinkola Esté v ní – stručně řečeno – narušuje tradiční
obraz ženy jako submisivní domácké a pasivní bytosti. Předkládá důkazy z legend a mýtů o potlačené divokosti, animalitě, nespoutanosti žen, tedy o skutečné přirozenosti ženského
plemene.

V knize se píše: „Zdraví vlci a zdravé ženy sdílejí určitou duševní charakteristiku: ostré smysly, hravého ducha a silně vyvinutý cit pro oddanost.“ V Canis lupus sledujeme tři vlčí ženy, tři tanečnice, Helenu Arenbergerovou, Terezu Ondrovou a Veroniku Knytlovou, jejichž gesta a pohyby připomínají řádění mladých vlčic. Jsou malou smečkou, která si pomocí adrenalinové taneční hry jitří a zostřuje svoje smysly, prohlubuje empatii a vzájemný vztah. V intenzivním proudu jejich taneční akrobacie se projevuje velká činorodost a pohybová fantazie.
Součástí hry je vzájemné poznávání se – tanec je plný doteků, sofistikovaných kontaktních
vazeb a spousty intimních reakcí. Nejčastěji jsou investigaci vystavena břicha: tanečnice zvedají
trika a jedna druhé nebo samy sobě je kontrolují – roste, neroste? Jako když se zvířata poznávají očucháváním zespoda. Vzájemné zkoumání nebere konce. „Vlčice“ nerespektují intimní zónu, jsou všetečné – zajímají se o chuť a vůni potu, strkají si navzájem prsty do uší, probírají si vlasy, zkoumají všemožné jamky, plošky a jiné detaily svých těl. Jsou velmi rychlé, hbité, přesné a jen
málokdy jejich pohyb ustane. Vlčice Helena ulítne v jednu chvíli do transu, nedbá na nic a tančí a tančí, metá převaly, výskoky, neúčelně medituje jen pro vlastní potěchu. Její pohyby
jsou měkké, plandavé, vláčné jako u mláďat.

Choreografie je „adjustovaná“ jako zkouška. Prostor scény je zcela odhalený, dokonce jsou otevřené dveře do zadních šaten, na scéně stojí štafl e, všude se povalují spreje, nářadí, oblečení. Tanečnice na začátku nedbají přicházejících diváků a připravují sebe i scénu, povídají si, rozcvičují se, v hledišti se ani nesetmí, prostě – žádná magie, jenom praxe. Steyaert vystřídal
pohádkovou mystičnost i dramatičnost své minulé choreografie Hidden Landscape za setkání v přítomnosti, realitě. Už v Hidden Landscape jsme zjistili, jak silně jej inspiruje zvířecí svět – spontánnost, pudovost, instinktivnost, neurotičnost těla coby odraz podvědomých procesů. Ačkoli
je choreografi e Canis lupus velmi vynalézavá, mnohotvárná, po určité době máme pocit, že se děje pořád totéž. Uložena na zvukovou stopu minimalistické hudby, po čase působí stereotypně. Darmo si však stěžovat, stereotyp k realitě patří.

Choreograf naštěstí nenechal tanečnice rozpačitě vězet mezi hrou a jejím stereotypem, mezi zkouškou a hotovým dílem, mezi poznáním a nevědomostí. Choreografie má své (smutné) fi nále – tanečnice si v závěru nasadí polomasky (maska se stává Steyaertovým poznávacím
znamením) – pinocchiovský nos, prasečí čumák a klaunskou bambuli – a až se publikum dost nasměje tomu jak směšně vypadají, začnou se tanečnice chvět po celém těle jako by byly pod proudem.
Jejich žalostný třas symbolizující „kulturní přerod“ provázejí drásavé kytarové rify (podobné jsme už slyšeli v Hidden Landscape). Když jejich vyčerpaná těla po dlouhých minutách dovibrují, představení končí.
Tanečnice sbalí fi dlátka a ze scény odcházejí tři ženy vychované v určitém kulturním modelu, profesionálky, které odvedly svou práci. Ty tam jsou dychtivé hravé vlčice hltající svět kolem sebe.
Zůstaly jen unavené zdeptané ženy současnosti – jejich touha po volnosti, přírodě a prostoru se ještě na chvíli zableskne v projekci postavy běžící nocí ve vysoké trávě, ale tu hned vypnou.
Setkání Thomase Steyaerta s tanečnicemi, které známe pod zkratkou Verte, nezapadne – pro interpretky vznikla velká příležitost uplatnit svoje technické a výrazové zkušenosti.

Velký prostor má improvizace a dlouhodobá vzájemná spolupráce Veroniky Knytlové, s Terezou Ondrovou a Helenenou Arenbergerovou nese ovoce v naprosté sehranosti a kompatabilitě jejich energií. I když Steyaert vyzdvihuje pudové přírodní chování, sám je choreografickým intelektuálem. Vytvořil představení, v němž vězí zajímavá výpověď, ale obávám se, že skrze otevřenou stavbu a složité vnitřní choreografické cykly se v ní diváci orientují poněkud složitě.

 

VerTeDance: Dance of Canis Lupus / Jaja a Papus, Daniela Zilvarová, www.tanecniaktuality.cz

Jméno bývalého člena belgického souboru Ultima Vez Thomase Steyaerta není příznivcům českého současného tance tak úplně neznámé. S jeho choreografickým rukopisem se mohli seznámit v projektu Hidden Landscape utvořeného pro DOT 504. Tentokráte svérázné dílo Dance of Canis Lupus vytvořil pro company VerTeDance.
Trojice interpretek Tereza Ondrová, Veronika Kotlíková-Knytlová a Helena Arenbergerová zahajují svou exhibici už při vstupu diváků do hlediště. Rozcvičují se, upravují scénu, která připomíná spíše jakési odkladiště zanesené nářadím všeho druhu. Obnažené zdi poncovského jeviště ještě zesilují prvotní divákův dojem, že se nachází spíše na zkoušce než na premiéře. Tanečnice ho však brzy vyvedou z omylu. Dávají se do pohybu jakoby se duše jedné náhle roztrojila. Jsou zmítány silou, která pramení z nich samých, akce jedné vyvolá reakci u druhé, a to ať už ze zjevné interakce, či bez ní, sem tam jakoby zasahoval princip vyšší moci. Dojem sílí v momentech, kdy se spojí v nerozlučné trio, v němž každá zkoumá, jak druhá zareaguje na situaci, do níž byla nechtěně uvržena.

Tělesnost, animálnost, zvědavost, pudovost, gesta využívající práce rukou a úst umožňující plynulý sled nečekaných okamžiků. Jejich dynamičnost kontrastuje s momenty, kdy se tanečnice usadí na pohovku a znuděně sledují diváky. Ti jsou sami zataženi do dění, neboť po celou dobu rozsvícené hlediště jim neumožňuje splynout v temnou anonymní masu pozorujících. Tradiční řád představení je narušen i neustálým prolínáním tanečních scén s těmi z běžné reality, kdy se tanečnice bez otálení odejde občerstvit, pustit hudbu či filmovou projekci. Thomas Steyaert vytvořil dílo plné kontrastů, nečekaných zvratů, které nabourávají ustálené vnímání tanečního díla a nutí diváka k zamyšlení. Tanečnice nezklamaly svým výkonem vysoká očekávání diváků, výrazově nejpřirozeněji vyzněl výkon Heleny Arenbergerové.