„Před dvěma lety mi řekl jeden člověk, že vidí můj hrudník přeseknutý kovovým pásem na dvě části. O měsíc později jsem onemocněl.“
V okamžicích, kdy naše každodenní vítězství ztrácejí svůj význam, je propojení fyzického a spirituálního těla příznačné.
Hlava a srdce nemohou existovat navzájem od sebe odděleně. Teprve, když si tuto skutečnost plně uvědomíme, stane se náš život magicky krásným.


Choreografie: Peter Mika, Olga Cobos (CobosMikaCompany)
Interpretace: Veronika Knytlová, Tereza Ondrová
Hudba: Maxim Iioudine
Světla: Pavel Kotlík
Kostýmy: Markéta Kubíčková
Produkce: Markéta Faustová

Představení vzniklo za podpory: MKČR, Česko-Německý Fond Budoucnosti, Goethe Institut, divadlo Ponec, Tanec Praha o.s., Radio1, Artblau

 

Zus, COBOSMIKA.COMPANY A VERTEDANCE V PONCI, Taneční aktuality, 21. 9. 2005, Recenze z reprízy 20. září
Text.Zuzana Smugalová

Uskupení VerTeDance setrvává jako stálice na scéně divadla Ponec. V loňském roce se stalo objevem v tanci (Lze mluvit o objevu, když někdo vystupuje pravidelně již více jak čtyři roky?) a obdrželo Cenu Sazky za choreografii Tichomluva. Obě dvě choreografky a interpretky (Veronika Knytlová, Tereza Ondrová) nyní zatoužily po novém impulsu a ke spolupráci přizvaly tvůrčí skupinu jim velice podobné struktury. Vznikl večer v divadle Ponec, který v premiéře 19. a 20. září přinesl dvě choreografie.
V první části večera se představila choreografie „Beneath the Silence“, kterou pro VerteDance vytvořili Peter Mika a Olga Cobos, tvůrčí a interpretační dvojice Cobosmika.Company. Práce přinesla mladší VerteDance nový vítr a objevila jejich nové, další možnosti. Zvlášť Veronika Knytlová se ve své roli našla a bylo vidět, že jí sedí kostým i tento mírně odlišný pohybový slovník, založený na prostorové představivosti. Celkový příjemný pocit z choreografie dotvořil i světelný design (Pavel Kotlík, Peter Mika) a hudba, která celou choreografii podbarvovala nevtíravými zvuky.
Jestliže první část večera byla příjemná, pak ta druhá byla skvělá! Nelze samozřejmě přehánět, ale choreografie „If as always“ přinesla opravdovou dokonalost toho, co bylo nastíněno v první části večera. Velice čistý a přesný tanec stejného stylu dokázali oba, tanečník i tanečnice Cobosmika.Company, obohatit o výraz, který dával každému pohybu a gestu silný význam. Situace v lásce jedné dvojice se může zdát tématem banálním, nicméně v podání Petera Miky a Olgy Cobos byla jakákoliv banálnost a neoriginalita zcela potlačena. Je vidět, že je možno tvořit krásný, čistý tanec, který není jen souhrnem variací, ale obsahuje i myšlenku, se kterou pracuje.

V HLUBINÁCH MLČENÍ, Nina Vangeli

Laureátky Ceny Sazky za objev v tanci V. Knytlová a T. Ondrová (VerTeDance) provedly ve spolupráci se španělsko-slovenskou choreografickou dvojici O. Cobos a P. Mikou (COBOSMIKA.Company) a před plným hledištěm divadla Ponec premiéru díla Beneath the Silence.
Těla v červených odstínech jsou pohozena jedno přes druhé v přítmí, dýchají. Prostor dýchá s nimi. Přikládají se k sobě v divných obrazcích, asimilují se a ucukávají v rytmu, v jakém se žije v mikrosvětě, na listech a travinách. Nervózní a neobvyklé doteky, bleskurychlé úniky a dlouhá vyčkávání, dávající příležitost tichu. Tereza obsedantně v předklonu vytahuje dlouhé paže z ramen jako kudlanka, Veronika, schoulená, opakovaně vševědoucím neúhybným zrakem insekta pozoruje vetřelce-publikum. Sdělení je dvojí: Současný tanec je neobyčejně sofistikovaná forma. Lidský druh není o nic méně bizarní a vybarvený než vzácný africký hmyz.
V divadle Ponec se naše současné taneční umění opět vyhouplo na evropskou úroveň – žel, jako obvykle, v hlubinách mlčení médií i na finanční mělčině.

KŘEHKÉ JAKO SKLO, Karin Benešová

Součástí festivalu Česká taneční platforma 2006 bylo představení souboru VerTeDance, nazvané Beneath the Silence (Pod povrchem ticha) v choreografii Petra Miky a Olgy Cobos. Choreografie byla inspirována osobním zážitkem Petra Miky: “ Před dvěma lety mi jeden člověk řekl, že vidí můj hrudník přeseknutý kovovým pásem na dvě části. O měsíc později jsem onemocněl….Hlava a srdce nemohou existovat navzájem od sebe odděleně. Teprve když si tuto skutečnost uvědomíme, stane se náš život magicky krásným.“
Beneath the Silence. Nemohu se zbavit představy nemocničního ticha, kde se každou chvíli může duše s tělem rozloučit. Křehké jako sklo a sklem oddělené od dřívějšího života… Stačí jen zavadit, jen se dotknout a roztříští se na milióny kousků. Nikdo už je neposbírá všechny, už nikdy nebudou stejné…slepené…
Dialog mezi tělesnou schránkou a její duší vedou v této inscenaci dvě dívky: první z nich má výrazně ženský projev, druhá je spíše éterická, až chlapecká. Proč dvě dívky, představují právě odvěký spor Duše s Tělem, když je jejich choreografie inspirována zážitkem muže? Snad právě pro tu zranitelnost… Když reflektor nasvítí těla obou tanečnic, obě klidně leží, navzájem se dotýkají, vše je v rovnováze…Po chvíli však obě přestává tento klid bavit… Začínají spolu zápasit, přetahují se, snaží se osamostatnit, aspoň na okamžik podrobit tu druhou. Dokonce se od sebe odtrhnou, ale v jejich choreografiích, zprvu odlišných, se začínají objevovat stejné prvky a stejný rytmus – rytmus srdce, které spolu sdílejí. Náhle jedna z dívek odchází a Tělo zůstává bez Duše na scéně samo. Nevypadá však nijak zničeně, bojuje a usilovně se snaží stávající situaci zvládnout. Postupně je však více a více osamělejší a radostně vítá návrat své kolegyně. Netrvá dlouho a opět dochází k novému boji. Tentokrát je to Tělo, které mizí a
Z představení jsem odcházela nadšená, překvapila mne jen zaměnitelnost tématu…kdybych si nepřečetla program, tiše bych si myslela, že se jedná o vztah dvou dívek (ať už kamarádský či milostný), který prochází různými fázemi boje o vlastní individualitu a nezávislost. Také jsem se neubránila pocitu, že inscenace nazvaná Beneath the Silence by skutečně více ticha potřebovala. Jakákoliv hudba (kromě prostého tlukotu srdce) mne vytrhovala ze soustředění a připadala mi poněkud nadbytečná.

WHAT IS BENEATH?, Kristina Durczaková

V rámci letošní České taneční platformy byla uvedena repríza choreografie Beneath the Silence, pod níž je podepsána dvojice autorů – Peter Mika a Olga Cobos. Tito dva renomovaní tanečníci, působící v zahraničí, vytvořili v loňském roce toto dílo pro jiné duo, tanečnice Veroniku Knytlovou a Terezu Ondrovou. Jejich umělecké sdružení VerTeDance je zatím posledním držitelem ceny Sazky za “objev v tanci”, jež mu byla udělena za představení Tichomluva.
Stálý návštěvník divadla Ponec už si zřejmě v posledních letech navykl na přítomnost autorské dvojice, která spolu již vytvořila několik opusů (Průzor hrdlem, Kruh), kde kromě rolí autorek zastávají i role interpretek. V případě choreografie Beneath the Silence je tomu ale jinak. Čerstvý vítr do choreografických plachet vnášejí Peter Mika s Olgou Cobos, zatímco VerTe se pohybují “pouze” na vlnách interpretace. Je ale zřejmé, že představení se rodilo za aktivní spolupráce všech čtyř osobností; o to víc mohl být divák zvědav, v jakém světle se VerTeDance představí tentokrát.
Beneath the Silence je intimním nahlédnutím do světa dvou bytostí, které nám na jevišti otvírají průzor do jejich společného světa. Mírně potemnělý prostor objímá dvě postavy, které postupně rozvíjejí svůj tichý dialog s okolím. Klidný, přitom energický průběh pohybů není ničím rušen, obě tanečnice přelévají hmotu svého těla a jejich energie vláčně zaplňuje prostor. Osamělá pohybová vyznání střídá jemná konfrontace přece jen odlišných bytostí, jejichž souznění se chvílemi trhá. Každá sama pak rozvíjí tok svých pohybů, jenž se mísí s tokem světelným, který vytvořil další člen VerTeDance Pavel Kotlík
Hlavním vkladem celého představení jsou interpretační kvality obou tanečnic. Jejich měkká kvalita pohybu, vláčnost provedení a neslyšné plynutí prostorem působí příjemně na smysly diváka a svým způsobem ho uklidňují. Čím déle ale sledujeme plastický pohyb těchto dvou těl, tím matněji vyznívá celková výpověď představení. První větu předchozího odstavce by totiž bylo možné aplikovat i na předchozí představení pod značkou VerTeDance. Ač se pokusily využít i jiných choreografických sil než svých vlastních, ve výsledku se styl a dojem z představení příliš nezměnily. S narůstajícím počtem repríz je onen vklad choreografů zvenku stále matnější. Při zářijové premiéře byl vliv Petera Miky a Olgy Cobos ještě silný, možná i jejich osobní přítomnost podpořila tvárnost tanečnic, jejichž plasticita vyvolávala chuť a nutkání zmačkat jejich těla do kuličky a vytvarovat je jako plastelínu. Tato kvalita byla hlavní devizou představení. O půl roku později na Platformě ale vláčnost ztrácí onen pel výjimečnosti a hmatovosti, ač je Beneath the Silence a oceněná Tichomluva nemají společné jen ono “ticho” v názvu. Zatímco interpretace při premiéře křičela, teď již jen volá. Výpověď představení ale od začátku pouze šeptá a postupně se rozprostírá ticho. Co je pod oním tichem ?
Vypadá to trochu na bludný kruh, do kterého by se mohly obě tanečnice a autorky v tichosti zamotat. Není ale radno dělat předčasné závěry, jelikož teprve máme před sebou premiéru nového díla, které vznikne díky Ceně Sazky. Potenciál VerTeDance je velký; těšme se tedy, jak s ním naloží příště.