Nina Vangeli, Magdalena Čechlovská, Hospodářské noviny:
Tichomluva skupiny VerTeDance (Veronika Knytlová, Tereza Ondrová) mluvila hlasitým choreografickým konceptem. =Maso= choreografie tvořil duet v up-to-date contemporary stylu, plný dynamických záludností, kde hrál velkou roli projev a zjev Terezy Ondrové, která neobyčejně dráždivě propojuje rychlost a rozhodnost pohybu s tklivostí a plachostí projevu.
Mlčky mluvit, Jakub Jahn, Část druhá – Spolu a přece sami, Houser. 4/5:
Tichomluva taneční skupiny VerTeDance je v porovnání s předcházejícím představením divácky přehlednější a čitelnější, ovšem ani tady se nedá mluvit o jednoznačnosti. Centrální téma lidského vztahu a jeho omezenost vyplývající z nedokonalosti nás samých je totiž prostřednictvím prologu a epilogu značně relativizováno a rozostřeno – postava tanečnice ztrácející se ve stínu průhledné zadní opony je nahrazena počítačovou animací promítanou na plátno. Nicméně jádrem inscenace je explozivní duet Veroniky Knytlové a Terezy Ondrové. Hudba Tomáše Procházky místy koketuje s drum_n_basovými polohami a nabízí tak tanečnicím dost místa pro temperamentní projev. Pokusy o navázání vztahu se organicky proměňují až do podoby stylizovaného zápasu. Často opakovanou pohybovou frází je úskok stranou před blížícím se partnerem, jestli je motivem strach nebo neochota, je na diváckém úsudku. Scéna formovaná jenom světly je pak sama o sobě znakem odkazujícím k nezabydlenému prostoru naší představivosti. Když se na konci vrátí postavy
Večer s výše zmíněnými choreografiemi je soustředěnou sondou nejen do možností moderního tance, ale především člověka jako takového. V širokém spektru, které obě svou poetikou diametrálně odlišné inscenace pokrývají, je pro diváka téměř nemožné nenajít alespoň záchvěv vlastního vkusu, a tak je tento večer sázkou na jistotu.
Cena Sazky 2005 za objev v tanci, Sazka, číslo 6, ročník V, 21. 6. 2005
Ve čtvrtek 2. června 2005 v rámci slavnostního zahájení XVII.Ročníku mezinárodního festivalu soudobé taneční tvorby a pohybového divadla Tanec Praha 2005 byl před výjimečným představením „Songs of Wanderes“ (Písně poutníků) jednoho z nejznámějších tanečních souborů Východu CLOUD GATE DANCE THEATRE OF TAIWAN v multifunkční hale SAZKA ARENA předána Cena Sazky za objev v tanci 2005.
Již tradičně vítěz opět vzešel z profilového festivalu domácí tvorby, který přinesl ve svém jedenáctém ročníku dvacet osm zajímavých uměleckých tanečních děl a nejvyšší kvalitu v mnohaleté historii v oblasti moderního tance v Čechách. Byl to nejlépe obsazený ročník v dosavadní historii soutěže. Profilový festival samozřejmě opět bedlivě sledovala patnáctičlenná odborná porota, ve které poprvé spolurozhodovali i tři zahraniční porotci, a musela konstatovat, že se jednalo o nejvyrovnanější ročník. V pořadí již čtvrtým vítězem Ceny Sazky za objev v tanci se staly Veronika Knytlová a Tereza Ondrová za taneční představení „Tichomluva“.
Z rukou člena představenstva Sazka, a.s., a předsedy České asociace Sport pro všechny Doc.Ing. Jiřího Laurence, CSc., převzaly mladé umělkyně tradiční symbol Ceny Sazky sošku zlatého Orfea, která pochází, stejně jako šperk zlaté harfy, z dílny výtvarníka Stefana Milkova a diplom v dubovém rámu. V letošní roce došlo poprvé k navýšení finanční částky pro držitele ocenění o 100 000 Kč, a tak laureátky převzaly symbolický šek na částku 400 000 Kč, která má pomoci mladým umělcům v další taneční tvorbě.
Chci si stát za každým krokem, Alex Švamberk, Veronika Knytlová, 30. 6. 2005 12:00
Představením Tichomluva hostoval ve středu Mezinárodní festival Tanec Praha v Českém Krumlově. Za choreografii získal soubor VerTedance, což je dvojice Tereza Ondrová a Veronika Knytlová, počátkem června při zahájení festivalu Cenu Sazky za Objev v tanci.
Tanečnice a choreografky se v ní pokoušejí vyjádřit, jak blízko nebo naopak daleko si mohou být dva lidé, a používají k tomu kombinace moderních technologií v oblasti hudby, lightdesignu a videoprojekcí. K ocenění získaly čtyři sta tisíc na vznik dalšího díla, které musí být uvedeno do konce příštího roku a jehož se musí účastnit více tanečníků.
Jaký sen vám umožní výhra si splnit?
Nemám žádný sen, který by mě tak lákal, že bych potřebovala 400 tisíc. Nevím, co si s cenou počneme. Zachycuji si vizuální střípky z každého dne, ale zatím žádný není tak silný, aby mě nutil udělat nové představení. Máme pořád ještě plnou hlavu toho, jak Tichomluvu přiblížit obrazu, který jsme si představovaly, jak toto představení ještě dotáhnout. To nám však cena zřejmě neumožní, protože má svá pravidla. Musíme si to proto všechno promyslet, na což ale zatím nebyl čas.
Kdy tedy začínáte zpravidla tvořit?
Vždy, když mám pocit, že mám nějaké téma, které nás oslovuje a trápí. Snažím se je zpracovávat, vytvoříme struktury a naplňuje je pohybem, ale i hudbou a světlem. Trvá to ale dlouho. Třeba Tichomluva začala vznikat před třemi lety a původně byla myšlena pro mne a Petra Opavského. Postupně se to však proměnilo, i když základní idea je podobná.
Co byste si přála?
Abych měla možnost se více koncentrovat, aby práce neprobíhala tak, že člověk přijde v posledních dnech před premiérou v 18 hodin do zkušebny a klohní to. Chtěla bych se na celé dny zavřít a pracovat na choreografii, aby mohla uzrát, aby byl propracovaný každý detail. Chtěla bych, abychom si stály za každým krokem a pohybem.
Ian Aribau, Vidět Tě Tichomluvo…, Taneční Zóna, léto 2005
Choreografické představení Tichomluva, jak již dnes víme, získalo cenu Sazky za „objev v tanci“. Zařazujeme proto jeho reflexi na první místo v sérii reakcí na Českou taneční platformu. Z tohoto důvodu jsme o reflexi také požádaly člena mezinárodní poroty.
Intimně nastíněné zátiší prostřeného stolku, u něho sedící postava…snad v očekávání, snad osamělá. V magickém šerosvitu se náhle a pomalu objevuje pulzující, zvláštně zabarvený obrys druhé tanečnice, záhadné, téměř virtuální zjevení…Realita?…Sen?
Tak nějak začíná poslední opus tvůrčího choreografického dua VerTe Dance s názvem Tichomluva (Neočekáváný chod). Již jména obou tanečnic Veroniky Knytlové a Terezy Ondrové nám napoví, kdo že se ukrývá za složeninou názvu VerTe Dance. Není bez zajímavosti, že ve španělštině tento výraz znamená „vidět tě“. Soubor VerTeDance ale netvoří pouze tyto dvě tančící choreografky, ale také „světelný mág“ Pavel Kotlík a Helena Arenbergerová , jedna z nejvýraznějších českých současných tanečnic, která se však tohoto projektu nezúčastnila (měli jsme možnost vidět ji např. v předešlé choreografii Kruh II).
Pozornost veřejnosti si VerTe Dance získala už prvotinou Průřez hrdlem. Svoje místo v nevelkém českém rybníčku současného tance pak soustředěně utužují i další tvorbou. Již od začátku se jejich výrazový slovník přátelí s pojmy jako jsou kvalita pohybu, fyzičnost, výrazná a čitelná dynamika, podmanivá animálnost a zemitost. Ani v Tichomluvě tomu není jinak. Podobně jako v Kruhu II si berou na pomoc digitální animaci,vedle působivého úvodu opanuje digitální animace i závěr. I když ústřední nápad: pohyb + počítačová projekce svádí k pomyšlení na Laternu Magiku, celkový dojem, posunutý do mnohem alternativnější roviny, to vyvrací. Choreografky se s každým dílem odvažují o kousek dále a nebojí se vstoupit tak trochu na „tenký led“. Na druhou stranu jako by poznané zkušenosti z předchozích projektů vždy nevtíravě obtiskly do další práce. Že by programově?
Pohybově nejimpulsivnější centrální části dominuje již zmíněná fyzičnost, ve které jsou Tereza Ondrová a Veronika Knytlová vskutku doma. Spontánní energie, chvílemi až euforicky strhující, se prolíná s přesvědčivě zvládnutými, technicky náročnými fyzickými momenty. Obě tanečnice splynuly za léta spolupráce v jakési symbióze, během níž zde jen výlučně přijímají jako třetího partnera zem. Jejich spočný duet se dá označit za inteligentně artikulovaný pohybový rozhovor. Pro některého diváka možná příliš abstraktní-ale není už dávno oprávněné požadovat na nás, současných divácích, abychom vystoupili ze stínu pasivního přijímání a otevřeli póry své fantazie, k čemuž nás Tichomluva více jak svádí?
Po opravdu tanečně nahuštěné impozantní centrální sekvenci přichází bohužel poněkud slabší článek: přechod do finálního zvratu, jenž obsahuje znovu počítačovou animaci, tentokrát kánonicky fázovaného pohybu. Dosavadní plynulost v tomto přechodu zadrhává a snad právě omezení technikou-nedělitelnost projekční sítě-je oním drhnoucím uzlíkem. Pozornějšímu divákovi pak neuteče „nenápadné“ obcházení této sítě a příprava tanečnice v pozadí. Možná právě kalorická kvalita předchozích částí nás nutí se zamyslet, zda by nestálo za to tento „vývojový škyt“ doladit.
Zcela neopomenutelnou součástí celého projektu je světelný design, snad i lépe řečeno „světelná režie“ Pavla Kotlíka. I pro laického diváka je role světla jako pojítka mezi pohybem a projekcí, jindy jako nevtíravé nápovědi celého dění nepřehlédnutelná. Ve šťastných momentech pak světlo umocňuje dynamiku a tok celé choreografie-intenzitou, prostorovým využitím či jiným překvapivým nápadem, jako jsou např.netradičně použité, horizontálně sklopené věže (světelné boční stojany).
Projekt Tichomluva, ve kterém tvůrčí tým dává divákovi možnost vychutnat jemné nuance ve vnímání reality a času, citlivě odlišit pojmy jako jsou „sama“ a „osamělá“, patří rozhodně k tomu nejchutnějšímu, co bylo za poslední sezónu v české kuchyni uvařeno. Není proto překvapením, že právě této choreografii byla udělena produkční Cena Sazky za „objev v tanci“. Doufejme jen, že toto bleskurychlé nabytí smysluplné finanční podpory pro další „novinku“ nebude také železnou koulí na křídlech inspirace týmu VerTeDance.
A tak na závěr, snad poněkud poeticky, kdyby se sama Tichomluva zeptala: „Vidět či nevidět?…odpověď bude víc jak jasná: „Vidět Tě…“.