Arteterapie VerTe, Lenka Eidlpesová, www.tanecnizona.cz
Pestrý festival Happy Verte, pořádaný 6. – 11. listopadu v prostorách studia Alt@ a divadla Ponec k 5. narozeninám taneční skupiny VerTeDance, zakončila veselá premiéra tanečně divadelních Případů doktora Toureta. Představení zaujalo pro skupinu VerTe netradičním přístupem k pohybu a důrazem na vystavění charakterů.
Na představení se podílel nejen tým VerTe (tedy Veronika Kotlíková, Tereza Ondrová a light designer Pavel Kotlík), ale z velké části také herečka a mimka Anna Polívková, která jako režisérka vtiskla představení silně herecký ráz. Inspirovala se knihou neuropsychologa Olivera Sackse, který se ve své praxi věnuje propojení umění a vědy – tedy arteterapii.
Případy doktora Toureta jsou jako oživlá kniha povídek z prostředí psychiatrického kabinetu. Každý případ představuje specifickou formu abnormality a ani sám pan doktor Touret, který mezi šesti oživlými kuriozitami prochází a moderátorsky propojuje jejich příchody a odchody, nepostrádá na podivnosti. Objevuje se zde se svými tiky, při kterých se v rychlosti mžiku oka plácá rukama přes podrážky bot, a to někdy i těch, které nepatří přímo jemu. Jak by také ne, vždyť název představení napovídá spojitost s Tourettovým syndromem (v psychologii dědičná neuropsychologická porucha), který se projevuje stereotypními motorickými tiky (mrkání, cukání, mávání horními končetinami).
Tomáš Měcháček svým šaramantním vystupováním dokáže navázat bezprostřední kontakt s publikem, který je z velké části založen na improvizaci. Vedle jeho postavy, neustále fascinované netradičním a kreativním myšlením jednotlivých „pacientů“, se na scéně objevují nejprve naivně a hloupoučce vypadající dvojčata (Anička Polívková a Tereza Ondrová) zabraná do hry prvočísel, která v nich při rytmickém přeříkávání vyvolává salvy smíchu. Posléze se, po odhrnutí zadní divadelní opony, objevuje slečinka v labutích šatech a s kapucou přes hlavu (Veronika Kotlíková), která schoulená před černobílou televizí sleduje záznam sóla z Labutího jezera. Za chvíli se sama zvedá a s jednou nohou obutou v baletní špičce a s druhou naboso tančí jako raněná labuť osobitý tanec. Tato kombinace ve mně vyvolává představu parodie na období počátků moderního tance a na souboj mezi obutými a neobutými tanečnicemi. Autoři zde však asi měli spíš na mysli hledání osobního výrazu a radost z jeho nalezení.
Jevištním prostorem se prožene zahalená bezhlavá černá postava, jakási polednice, která se slovy „já tady nejsem“ smete vše, co se na scéně nachází a do uvolněného prostoru přichází Anna Polívková se svým maskovaným Panem Padlým. Na této scénce, vyjmuté ze stejnojmenného sóla, je znát, že je vytržena z jiného kontextu. Užití masky a pohybové principy jasně vycházejí z metody Jacquese Lecoqua, na jehož škole interpretka studovala. Přesto do celku Případů doktora Toureta zapadá svou touhou po osvobozujícím zážitku – v tomto případě po letu. Samotnému Panu Padlému se však vzlétnout moc nedaří a lehkost mu přináší až polibkem slečinka (Veronika Kotlíková), jejíž největší radostí, zdá se, je těšit své okolí i sama sebe svou krásou a přítulností.
Poslední se na jevišti objevuje paní Vltavská (Tereza Ondrová). Nesměle, jako šedá myška se nechá tlačit na pódium, aby zaujala v představení své místo objímajíc přitom v náručí tajemné desky. Za moment už je ale rozbaluje a rozprostírá na zem, s láskou nám ukazuje svou sbírku Bedřicha Smetany a jeho Mou Vlast a prosí o přehrání druhé skladby – tedy Vltavy. Když se zaposlouchá do jejích prvních tónů, tělo se jí bezprostředně rozezní. Její prožitek hudby nese něco mezi chorobností, obsesí a katarzí. Od minimalistických pohybů, kdy své vzrušení vyjadřuje pouze záškuby v tváři, přes stavění vysněného světa proudu Vltavy, po skoky v blescích, svým odevzdáním vyvolává v divácích smích i porozumění.
Po uvedení těchto jednotlivých případů se začnou aktéři promíchávat – začleňují se tím mezi sebe a oslovují i diváky. Objeví se ještě pár neznámých postaviček, jako by se vynořily někde z meziřádků.
Divákům se v Případech doktora Toureta otevírá svět, kde „podivíni“ jsou se sebou smířeni a žijí svůj život naplno. Každý má svoji vášeň, která ho vynáší nad všednost a která mu dává radost a svobodu. Inscenace je provázena příjemnou živou hudbou Jakuba Xaviera Bara a díky svému pojetí působí odlehčeně a pozitivně, což však neznamená, že by postrádala hloubku. Spolupráce VerTeDance s Annou Polívkovou se ukázala jako dobrý tah, který této taneční skupině pomohl rozšířit rejstřík vyjadřovacích způsobů stejně tak jako přístupů k zpracování a ke vztahu k divákovi.
Případy doktora Toureta, Lucie Břinková, www.tanecniaktuality.cz
Nová inscenace Anny Polívkové ve spolupráci s VerTeDance – Případy doktora Toureta – oslavila svoji premiéru 10. a 11. listopadu 2009 v divadle Ponec. Pan Touret se svými hosty – podivínskými jedinci – bavili diváky svými tragikomickými příběhy téměř hodinu a půl.
Případy doktora Toureta nabízejí divákům hravost a velmi odlehčenou atmosféru. Anna Polívková vsadila na osvědčené a jednoduché téma a nezatěžovala diváky žádnými depresivními úvahami a tragickými konci. Doktor Touret (Tomáš Měcháček), průvodce celé inscenace, vážený pán s různými neurózami a tiky, kočíruje děj a vtipně rozvíjí kontakt s diváky – interakce, o které mluví, je evidentní.
Tancem se dá leccos vyřešit! Někteří se ale bojí povolit uzdu své spontánnosti, bojí se vzlétnout, bojí se tančit. Pan Touret se o jednotlivé postavy stará a vybízí je k překonání sebe sama. Každá postava má svůj specifický problém, skrývají v sobě touhu, kterou se snaží naplnit.
Nevidomá dvojčata houpající se v určitém rytmu vypočítávají prvočísla a upřímně se tím baví, stejně jako diváci. Baletka–tanečnice (Veronika Kotlíková–Knytlová) sledující Umírající labuť v sobě po chvíli najde kus odvahy, shodí kapuci z hlavy, narovná se a tančí. Pokouší se postavit na obě své špičky a dosáhnout cíle, s jednou baletní botou to jde ale opravdu ztěžka. Nejsebevědomější postavou této inscenace je bezpochyby slečinka s boa (opět Veronika Kotlíková–Knytlová), která se objeví vždy v nejmíň vhodnou chvíli, protože těm, kteří krůček po krůčku nacházejí odvahu, ona bere vítr z plachet. Pak přichází Pan Padlý (Anna Polívková), tak jak ho známe z dřívějšího představení Anny Polívkové, a opět je to charismatický a roztomilý pán, kterému se po polibku od slečinky s boa opravdu podařilo vzlétnout. Občas se na jevišti zjeví černá postava se slovy: Já tady nejsem, přemisťuje rekvizity, zametá, prochází a sklízí salvy smíchu diváků.
Nejsilnější a nejvtipnější moment obstarala až v samém závěru Tereza Ondrová alias Paní Vltavská. Její vášeň k Smetanově skladbě Vltava prozradila úplně vše. Paní Vltavská totiž vůbec není tak nudná a upejpavá, jak na první pohled vypadá, ale umí to pekelně rozbalit. Z malinkatých záškubů v tváři, v konečcích prstů a mírného pohupování, kdy svírá v náručí gramofonové desky a partitury not Mé vlasti, se natolik uvolňuje, že bláznivě roztančí prostor a poskakuje až do úplného vyčerpání… Přichází opravdová radost.
Představení s velmi chytlavým rytmem doprovází živě (až na výjimku Smetanovy Vltavy) na různé nástroje Jakub Xavier Baro. Oficiální část je ukončena, interpreti dostávají květiny a publikum aplauduje. Představení ovšem nekončí. Ještě se na jevišti objevuje mladá producentka České televize (Anna Polívková) a chvíli se snaží diváky upozornit na to, že musí vyklidit sál, jelikož se začne stavět scéna pro jiný pořad. Muzikant mladou slečnu ovšem jistými prostředky okouzlí a na pracovní zakázky se zapomíná a začíná se zpívat. Zpívá nejen mladá producentka, ale i známá slečinka s boa. Inscenace se tak svým otevřeným koncem proměňuje v party, hudba stále hraje a diváci už také tančí.
Anna Polívková postavila do neobvyklé pozice nejen diváky, ale i duo VerTeDance. Bylo velmi zajímavé pozorovat další výrazové prostředky těchto dvou tanečnic. Byly postaveny spíše do hereckých rolí a obstály velmi dobře. Lítost nad tím, že tyhle dvě dámy vlastně v této inscenaci moc netančí, překryl vtip a vlastně zajímavě pojatý civilní pohyb. Případy doktora Toureta rozšiřují komplex možností výpovědi v tanečně-pohybovém světě a přináší lehký a humorný vhled, který je velmi příjemný z hlediska nejen pozorovatelů.
Konečně inscenace, která nechává diváky odejít do započatého večera uvolněně s radostí a veselostí.
Psáno z představní 11. listopadu 2009.