VerTedance překvapující, Zuzana Smugalová, Lidové noviny
Jedna ze stálic českého tance, uskupení VerteDance se nyní na české taneční scéně prezentuje novým večerem složeným ze dvou choreografií Dance of Canis Lupus a Jaja a Papus, který byl reprízován 10. ledna 2009 v divadle Ponec. …
Druhá část večera s názvem Jaja a Papus je choreografie odehrávající se naopak v kontrastu zcela jiného světa, který ovšem postupnou scénickou úpravou v začátku, jakoby navazoval na předchozí kus. Když se konečně všechny stěny skryjí za černý samet otvírá se pohled do světa dvou lidí. Program píše „stárnoucích“, ovšem toto definování nemá zas takovou důležitost. Je to prostě vztah dvou lidí, jejichž priority jsou sice podobné, jen mají jiný název. Samostatný choreografický debut Terezy Ondrové má v sobě dynamiku plnou citlivosti ve vzájemném vnímání obou interpretů (Veronika Kotlíková-Knytlová, Robert Janč). Náznaky vzpomínek jsou dialogem, který evokuje pocit, že někde existuje jasný fyzický předobraz tohoto tématu a jeho zpracování. Jaja a Papus mění atmosféru celého večera a po dřívějších choreografiích této skupiny je poměrně příjemným překvapením, které není jen pěkným tancováním a v kombinaci s první částí se stává vhodnou volbou pro mile strávený večer.
Premiéra tohoto večera proběhla 9. prosince 2008.
Taneční reálie, Jana Návratová, Taneční zóna
Do seznamu děl, která jsou na repertoáru souboru VerTeDance, připsala nedávno Tereza Ondrová svůj debut. Jaja a Papus je duet, který hladce zapadá mezi dosavadní „verťácké“ choreografi e svým rodinným tématem. Po Brave, kde byl zobrazen život velké rodiny, přes dialog ženy a dítěte ve Třičtyřiceti sluncí západu, rozjímají nyní VerTe nad soužitím muže a ženy.
Choreografka vyšla z reálné situace kolegyně Veroniky Knytlové–Kotlíkové. Tanečnice a choreografka Veronika, třetina zmiňovaného souboru, je mladou matkou a manželkou. Jejím
životním partnerem je světelný designér. Tyto reálie promítla Ondrová do koncepce díla. Na
scéně jsou žena – tanečnice a muž, který pořád něco kutí se světelnými stojany. Kontrast světů – tance a techniky pro nezasvěcené symbolizuje jednoduše rozdílnost a charakter obou pohlaví. Žena by tančila, muž má ale náročnou práci. Ona umění – on techniku. Ale povšimněme si, že oba obdělávají stejné pole – jeviště tanečního divadla. Jaká harmonie!
Do role muže – Papuse je obsazen Robert Janč, který se profesně věnuje pohybovému divadlu
(např. v Krepsku) a pracuje také jako technik v divadle NoD.
Téměř to vypadá, jako by Ondrová kombinovala dokument s fi kcí. Rozhodně však kombinuje
běžné pracovní úkony a pohyby s tanečními, stylizovanými, estetizovanými. Choreografie je
velmi přehledná a nikoho nemate intelektuálními narážkami, hypertexty, složitou symbolikou,
postmoderním choreografickým stylingem. V jejím půdorysu je cesta, životní pouť dvou lidí,
kteří se otravují, hádají, ale také vzájemně potřebují a projevují o sebe starost. Choreografka
nestaví partnery do konfliktního vztahu, nestaví jejich vztah na ostří genderu. Spíše tak s mírným
odstupem a trochou nostalgie kondenzuje jejich životní situace.
Celá ta cesta trvá pár desítek minut. Na jejím začátku se každý věnuje svojí rutině – Papus
chystá scénu a Jaja „warm-upuje“ a začíná tančit. Pozorujeme tanečnici, která je v práci – co
jiného by dělala, než tančila?
Proto asi není její tanec obrazem bukolické krásy, ale spíše hledáním koncentrace, krocením
přetlaku, tělesným organizováním chaosu. Tělo se jí jako by rozbíhá do všech možných stran, dráždí jej neviditelné vnitřní impulzy, které mění vektory směru jednotlivých částí těla, čímž se akcentuje vratkost, špatná stabilita. Pády jsou tu součástí rytmu. Veronika-Jaja vypadá ustaraně a na konci je unavená. Přichází Papus a pomůže jí na nohy. Jejich vztah však není pojat jako idyla – jsou v něm i smutná místa: občas chce každý něco jiného nebo se místo očekávané
něhy dostaví neohrabanost či netečnost. Choreografka velmi citlivě využívá kvality pohybu
obou protagonistů – plastičnost až artistnost tanečnice vůči neškolené „tanečnosti“ (nebo spíš školené netanečnosti?) Roberta Janče.
Ona je více iniciativní, provokuje, hledá cesty ke kontaktu, jako by víc pečuje o vztah; on je strohý, věcný, leč trpělivý – stabilita sama!
Jednoduchý příklad: Jaja se vnutí do jeho náruče a obejme jej pevně nohama i rukama jako dítě a on s tímto závažím musí dál chodit a pracovat.
Obraznost a hravost patří ke stylu VerTe. V tomto případě se ale zbytečně neplýtvalo nápady. Choreografka se v jednom momentu vytasí s dvoumetrovým papírovým tubusem, který se stane nástrojem fyzické distance mezi postavami – když si jej Papus navlékne na paži, těžko může Jaju s takovou protézou obejmout. Papírová role chvíli funguje jako hračka a partneři s její pomocí vykreslí další valéry jejich vztahu, hádku, udobření etc.
Dojemné je místo v závěru, kdy Jaja ztrácí rovnováhu a Papus se snaží zachytit její pády a zvedá dokola její neovladatelné, ale stále kupředu kráčející tělo.
Papus přitom z kapsy trousí jakési „drobné“, světelná smítka, které ve tmě mírně září a díky tomu
máme pocit, že se postavy ocitly mezi hvězdami. Je to pěkný obraz, který zvedá to každodenní společné soužení do vyšší perspektivy.
S nadhledem řeší choreografka i samotné finále – dvojice stojí před první řadou a různě se pitvoří, šklebí, vydává neartikulované zvuky. Sama bych se bez toho obrazu obešla, ale když už tu je, tak se mu pokusím rozumět. Třeba tak, že Jaja a Papus, v řečtině – babička a dědeček – si nakonec najdou společný způsob komunikace a komentování světa, nad nímž se ocitli. Nebo, že v pitvoření našli konečně hru, která je oba dokonale baví.
Tereza Ondrová svůj debut každopádně odvedla důstojně, bez zbytečných intelektuálních
a formálních ambicí a nabídla dílo, kterému bude každý rozumět a které mnohé potěší.
choreografka nestaví partnery do konfliktního vztahu, nestaví jejich vztah na ostří genderu.
VerTeDance: Dance of Canis Lupus / Jaja a Papus, Daniela Zilvarová, www.tanecniaktuality.cz
…Druhá část večera, která patřila choreografii Jaja a Papus, se v lecčems podobala té první, přesto si však zachovala svou svébytnost. I Tereza Ondrová jako choreografka zvolila metodu rozehrát představení již s příchodem diváků a nechala Veroniku Kotlíkovou-Knytlovou roztančit dojemné sólo v náladě osamělosti. Niternost výpovědi narušoval Robert Janč, který ustavičně upravoval scénu, vyvolávaje dojem, že je technickým pracovníkem divadla, který v pauze nestihl včas připravit jeviště na další představení. S úctyhodnou nevšímavostí se stavěl k tichému soužení jeho životní partnerky.
Jejich příběh je o stárnoucí lásce, z níž vymizela potřebná energie, vzájemná úcta a vášeň. Je zoufalým bojem Veroniky se lhostejností jejího partnera, který ji pro svou zapálenost do ladění osvětlení totálně přehlíží. Smutná realita je však přehrána s nadsázkou a vtipem a dílo tak získává nový rozměr a potřebný nadhled.
VerTeDance v těchto dvou choreografiích opět předvedlo svůj slibný potenciál, a stvrdilo svou neochvějnou pozici mezi špičkami české taneční scény.
Vlk domácí a pes obecný, Lenka Eidlpesová, www.tanecnizona.cz
V druhém prosincovém týdnu jsme v rámci jednoho večera měli možnost v divadle Ponec premiérově shlédnout dvě velmi odlišná představení taneční skupiny VerTeDance. První bylo ostrým tancem vlka obecného, zatímco druhé se ukázalo jako kultivovaný a líbivý projev vlka již zdomácnělého. …
Zcela jiného rázu bylo představení, které následovalo po přestávce. Duet Veroniky Kotlíkové-Knytlové a Roberta Janče s názvem Jaja a Papus směřoval k poetičnosti. Ve ztemnělém sále se z původně nespecifikovaného prostoru před hledištěm postupně stávala divadelní scéna. Spouštěním černých závěsů a jinými drobnými úpravami se začalo vynořovat divadlo, jako magické místo, ve kterém je možné realizovat své sny.
V tomto případě se jednalo o sen zatančit si spolu. Nejprve to měla Veronika Kotlíková-Knytlová těžké, neboť „divadelnímu technikovi“ Robertu Jančovi se do tance moc nechtělo. Postupně ale polevoval, až nakonec, skrz malou dávku humoru, podlehl tanečním svodům. V jejich podání jsme měli možnost vidět citlivý lidský duet. Vedle hereckých pasáží Roberta Janče představení dominoval čistý tanec a jemná partneřina zahalená do tajemné atmosféry.
Celkově se večer dvou premiér VerTeDance vydařil. Dance of Canis Lupus byl o úniku z nudy (může tak být chápána i normalita upravených tanečních vystoupení) a o návratu k divokosti vlka. Thomas Steyaert v této inscenaci odhalil a výborně choreograficky ztvárnil skrývanou, obávanou a přesto tak trochu přitažlivou zvířecí stranu lidí. Po surových atacích na diváka přišlo zklidnění formou kouzelného duetu Jaja a Papus, ve kterém byl hlavní důraz kladen především na lidskou stránku. Zařazení takto odlišných choreografií vůbec nebylo na škodu. Právě naopak. Ukázala se tím široká škála tanečního projevu VerTeDance, vedle sebe postavené dva odlišné přístupy k tanci nabídly srovnání a divák si minimálně v jedné části přišel na své.
Anna Polívková a Pan Padlý v Ponci, Daniela Zilvarová, www.tanecniaktuality.cz
Za deštivého únorového večera se v divadle Ponec sešly davy diváků, aby zhlédly sólové představení herečky a mima Anny Polívkové s názvem Pan Padlý, které následovalo po repríze nového projektu VerTeDance Jaja a Papus v choreografii Terezy Ondrové pro Veroniku Kolíkovou-Knytovou a Roberta Janče.
Jejich duet vypráví o dlouholetém soužití páru v rovině, v níž se střídá nepochopení s porozuměním, manipulace s pokořením, kde se kompetitivnost skákajících performerů proměňuje v zábavnou hru. Tereza Ondrová hovoří s nadsázkou o situaci dvou lidí, kteří o sobě po společně strávených letech již ztratili iluze a bezděčně přijímají své vrtochy. Kontrast stárnoucímu páru vytvořila mladičce a tak trochu „lehce“ a rozcáple vyhlížející Anna Polívková, která se v úvodu vetřela do představení a prozpěvovala verše o tom, jak by chtěla prožít opravdovou lásku, zpívajíc o to zoufaleji a vehementněji, o co s větším nasazením se ji Robert Janč snažil odstranit ze scény. Dílo sršelo nápady, ale po druhém zhlédnutí (od premiéry) již nemá moc co objevovat, trochu pokulhává i načasování jednotlivých scén, které se místy stávají příliš rozvleklými. Méně je zkrátka někdy více…
Téma stárnutí a nesplněných (či splněných?) tužeb a snů rozehrává právě i Anna Polívková. Z kostýmu a la lehká děva se proměnila ve stařičkého dědečka, který si získal sympatie diváků hned v úvodním nesmělém vstupu do hlediště. Charakteristická šouravá chůze, stařecký třes, nevyhnutelně postupující demence byly zvládnuty na výbornou. Během zhruba dvaceti minut předvedla paletu komických situací, počínaje od vítání se se svým stínem, přes prohlídku pokladů ukrytých v kapsách svého obleku. Hlavním pohonem staříčkova jednání byla touha vzlétnout, přiblížit se k nebesům, a to z počátku formou maximálního fyzického vypětí paží až po rozmluvu s „bohem“, od úmorného snažení přes prosby až po výhružky. Vše marně.
Slitování nakonec přichází, avšak spíše v podobě „ďáblova strůjce“-ženy-Terezy Ondrové oděné do původního kostýmu Anny Polívkové z prvního představení. Nejistou chůzí, jakoby podnapile se přiškobrtá ke staříkovi a nekonečně dlouze ho políbí. Tělo staříka stále zůstává na zemi, ale jakoby se začala vznášet jeho duše. Se zbytky rudé rtěnky na rtech se pouští do tance, jehož dynamika a extatičnost se zvyšuje. Za nejvyššího víření světlo zhasíná, hudba utichá. Konec.
Dojem přetrvává, a to především díky silné interpretační kvalitě Polívkové a komičnosti, za níž je však znát samotnou tragiku situace doprovázené hudbou G. F. Händela znějící jakoby zdaleka či improvizovanými zvuky na cimbál. Dojemná je také stydlivost a obava, s níž aktér(ka) vstupuje na scénu a které se postupně zbavuje po navázání kontaktu s publikem, vrcholící v momentech, kdy se dožaduje poklonami potlesku za předvedené gagy. Ten si právoplatně zasloužila a diváci její výkon náležitě ocenili.