VerTedance překvapující, Zuzana Smugalová, Lidové noviny
Jedna ze stálic českého tance, uskupení VerteDance se nyní na české taneční scéně prezentuje novým večerem složeným ze dvou choreografií Dance of Canis Lupus a Jaja a Papus, který byl reprízován 10. ledna 2009 v divadle Ponec. První z nich je další mezinárodní spoluprácí této skupiny. Jméno Belgičana Thomase Steyaerta není divákům současného tance neznámé. Tento bývalý člen Ultima Vez se do jejich podvědomí zapsal především choreografií pro soubor DOT 504 Hidden Lanscape (premiéra květem 2008). Jeho dílo vytvořené pro VerteDance je další prezentací charakteru jeho choreografického slovníku.
Dance of Canis Lupus je nenarativním příběhem zkoumání a hledání, spontánnosti a náhody.
Choreografie je inscenována jako pohled na neorganizovanou divadelní zkoušku, která počítá s nenadálými událostmi a bere je jak přichází. Pasáže tančené „v roli“ na sebe navazují skrze civilní pauzy. Náznaky výtvarného zpracování scénografie se mísí s obyčejnými více či méně potřebnými předměty a že je všechno jinak než obvykle, dává tušit i plně rozsvícené hlediště divadla. Hledat klíč k rozluštění další podstaty je zbytečné.
Co však zaujme, je bezpochyby deviza v podobě vynikají interpretace všech tří tanečnic. Helena Arenbergerová, Tereza Ondrová a Veronika Knytlová-Kotlíková jasně dokazují svou oprávněnost být na scéně. Větší část pohybového slovníku se odehrává na poli současného tance plného vířivých spirál, skoků a partneřiny. Vztahy mezi tanečnicemi, pohledy, zkoumání sebe a ostatních, nervozita, vše v duchu „steyaertovského“ stylu tak, jak je to známé z Hidden Lanscape. Choreograf tak opět dokazuje svůj výjimečný cit pro časování napětí s mrazivým vyvrcholením celého díla.
Druhá část večera s názvem Jaja a Papus je choreografie odehrávající se naopak v kontrastu zcela jiného světa, který ovšem postupnou scénickou úpravou v začátku, jakoby navazoval na předchozí kus. Když se konečně všechny stěny skryjí za černý samet otvírá se pohled do světa dvou lidí. Program píše „stárnoucích“, ovšem toto definování nemá zas takovou důležitost. Je to prostě vztah dvou lidí, jejichž priority jsou sice podobné, jen mají jiný název. Samostatný choreografický debut Terezy Ondrové má v sobě dynamiku plnou citlivosti ve vzájemném vnímání obou interpretů (Veronika Kotlíková-Knytlová, Robert Janč). Náznaky vzpomínek jsou dialogem, který evokuje pocit, že někde existuje jasný fyzický předobraz tohoto tématu a jeho zpracování. Jaja a Papus mění atmosféru celého večera a po dřívějších choreografiích této skupiny je poměrně příjemným překvapením, které není jen pěkným tancováním a v kombinaci s první částí se stává vhodnou volbou pro mile strávený večer.
Premiéra tohoto večera proběhla 9. prosince 2008.
Běhat s vlky, Jana Návratová, Taneční zóna
Klíč k choreografii i Thomase Steyaerta Canis lupus jsem našla v knize Ženy, které běhaly s vlky. Její autorka, antropoložka Clarissa Pinkola Esté v ní – stručně řečeno – narušuje tradiční
obraz ženy jako submisivní domácké a pasivní bytosti. Předkládá důkazy z legend a mýtů o potlačené divokosti, animalitě, nespoutanosti žen, tedy o skutečné přirozenosti ženského
plemene.
V knize se píše: „Zdraví vlci a zdravé ženy sdílejí určitou duševní charakteristiku: ostré smysly, hravého ducha a silně vyvinutý cit pro oddanost.“ V Canis lupus sledujeme tři vlčí ženy, tři tanečnice, Helenu Arenbergerovou, Terezu Ondrovou a Veroniku Knytlovou, jejichž gesta a pohyby připomínají řádění mladých vlčic. Jsou malou smečkou, která si pomocí adrenalinové taneční hry jitří a zostřuje svoje smysly, prohlubuje empatii a vzájemný vztah. V intenzivním proudu jejich taneční akrobacie se projevuje velká činorodost a pohybová fantazie.
Součástí hry je vzájemné poznávání se – tanec je plný doteků, sofistikovaných kontaktních
vazeb a spousty intimních reakcí. Nejčastěji jsou investigaci vystavena břicha: tanečnice zvedají
trika a jedna druhé nebo samy sobě je kontrolují – roste, neroste? Jako když se zvířata poznávají očucháváním zespoda. Vzájemné zkoumání nebere konce. „Vlčice“ nerespektují intimní zónu, jsou všetečné – zajímají se o chuť a vůni potu, strkají si navzájem prsty do uší, probírají si vlasy, zkoumají všemožné jamky, plošky a jiné detaily svých těl. Jsou velmi rychlé, hbité, přesné a jen
málokdy jejich pohyb ustane. Vlčice Helena ulítne v jednu chvíli do transu, nedbá na nic a tančí a tančí, metá převaly, výskoky, neúčelně medituje jen pro vlastní potěchu. Její pohyby
jsou měkké, plandavé, vláčné jako u mláďat.
Choreografie je „adjustovaná“ jako zkouška. Prostor scény je zcela odhalený, dokonce jsou otevřené dveře do zadních šaten, na scéně stojí štafl e, všude se povalují spreje, nářadí, oblečení. Tanečnice na začátku nedbají přicházejících diváků a připravují sebe i scénu, povídají si, rozcvičují se, v hledišti se ani nesetmí, prostě – žádná magie, jenom praxe. Steyaert vystřídal
pohádkovou mystičnost i dramatičnost své minulé choreografie Hidden Landscape za setkání v přítomnosti, realitě. Už v Hidden Landscape jsme zjistili, jak silně jej inspiruje zvířecí svět – spontánnost, pudovost, instinktivnost, neurotičnost těla coby odraz podvědomých procesů. Ačkoli
je choreografi e Canis lupus velmi vynalézavá, mnohotvárná, po určité době máme pocit, že se děje pořád totéž. Uložena na zvukovou stopu minimalistické hudby, po čase působí stereotypně. Darmo si však stěžovat, stereotyp k realitě patří.
Choreograf naštěstí nenechal tanečnice rozpačitě vězet mezi hrou a jejím stereotypem, mezi zkouškou a hotovým dílem, mezi poznáním a nevědomostí. Choreografie má své (smutné) fi nále – tanečnice si v závěru nasadí polomasky (maska se stává Steyaertovým poznávacím
znamením) – pinocchiovský nos, prasečí čumák a klaunskou bambuli – a až se publikum dost nasměje tomu jak směšně vypadají, začnou se tanečnice chvět po celém těle jako by byly pod proudem.
Jejich žalostný třas symbolizující „kulturní přerod“ provázejí drásavé kytarové rify (podobné jsme už slyšeli v Hidden Landscape). Když jejich vyčerpaná těla po dlouhých minutách dovibrují, představení končí.
Tanečnice sbalí fi dlátka a ze scény odcházejí tři ženy vychované v určitém kulturním modelu, profesionálky, které odvedly svou práci. Ty tam jsou dychtivé hravé vlčice hltající svět kolem sebe.
Zůstaly jen unavené zdeptané ženy současnosti – jejich touha po volnosti, přírodě a prostoru se ještě na chvíli zableskne v projekci postavy běžící nocí ve vysoké trávě, ale tu hned vypnou.
Setkání Thomase Steyaerta s tanečnicemi, které známe pod zkratkou Verte, nezapadne – pro interpretky vznikla velká příležitost uplatnit svoje technické a výrazové zkušenosti.
Velký prostor má improvizace a dlouhodobá vzájemná spolupráce Veroniky Knytlové, s Terezou Ondrovou a Helenenou Arenbergerovou nese ovoce v naprosté sehranosti a kompatabilitě jejich energií. I když Steyaert vyzdvihuje pudové přírodní chování, sám je choreografickým intelektuálem. Vytvořil představení, v němž vězí zajímavá výpověď, ale obávám se, že skrze otevřenou stavbu a složité vnitřní choreografické cykly se v ní diváci orientují poněkud složitě.
VerTeDance: Dance of Canis Lupus / Jaja a Papus, Daniela Zilvarová, www.tanecniaktuality.cz
Jméno bývalého člena belgického souboru Ultima Vez Thomase Steyaerta není příznivcům českého současného tance tak úplně neznámé. S jeho choreografickým rukopisem se mohli seznámit v projektu Hidden Landscape utvořeného pro DOT 504. Tentokráte svérázné dílo Dance of Canis Lupus vytvořil pro company VerTeDance.
Trojice interpretek Tereza Ondrová, Veronika Kotlíková-Knytlová a Helena Arenbergerová zahajují svou exhibici už při vstupu diváků do hlediště. Rozcvičují se, upravují scénu, která připomíná spíše jakési odkladiště zanesené nářadím všeho druhu. Obnažené zdi poncovského jeviště ještě zesilují prvotní divákův dojem, že se nachází spíše na zkoušce než na premiéře. Tanečnice ho však brzy vyvedou z omylu. Dávají se do pohybu jakoby se duše jedné náhle roztrojila. Jsou zmítány silou, která pramení z nich samých, akce jedné vyvolá reakci u druhé, a to ať už ze zjevné interakce, či bez ní, sem tam jakoby zasahoval princip vyšší moci. Dojem sílí v momentech, kdy se spojí v nerozlučné trio, v němž každá zkoumá, jak druhá zareaguje na situaci, do níž byla nechtěně uvržena.
Tělesnost, animálnost, zvědavost, pudovost, gesta využívající práce rukou a úst umožňující plynulý sled nečekaných okamžiků. Jejich dynamičnost kontrastuje s momenty, kdy se tanečnice usadí na pohovku a znuděně sledují diváky. Ti jsou sami zataženi do dění, neboť po celou dobu rozsvícené hlediště jim neumožňuje splynout v temnou anonymní masu pozorujících. Tradiční řád představení je narušen i neustálým prolínáním tanečních scén s těmi z běžné reality, kdy se tanečnice bez otálení odejde občerstvit, pustit hudbu či filmovou projekci. Thomas Steyaert vytvořil dílo plné kontrastů, nečekaných zvratů, které nabourávají ustálené vnímání tanečního díla a nutí diváka k zamyšlení. Tanečnice nezklamaly svým výkonem vysoká očekávání diváků, výrazově nejpřirozeněji vyzněl výkon Heleny Arenbergerové.
Druhá část večera, která patřila choreografii Jaja a Papus, se v lecčems podobala té první, přesto si však zachovala svou svébytnost. I Tereza Ondrová jako choreografka zvolila metodu rozehrát představení již s příchodem diváků a nechala Veroniku Kotlíkovou-Knytlovou roztančit dojemné sólo v náladě osamělosti. Niternost výpovědi narušoval Robert Janč, který ustavičně upravoval scénu, vyvolávaje dojem, že je technickým pracovníkem divadla, který v pauze nestihl včas připravit jeviště na další představení. S úctyhodnou nevšímavostí se stavěl k tichému soužení jeho životní partnerky.
Jejich příběh je o stárnoucí lásce, z níž vymizela potřebná energie, vzájemná úcta a vášeň. Je zoufalým bojem Veroniky se lhostejností jejího partnera, který ji pro svou zapálenost do ladění osvětlení totálně přehlíží. Smutná realita je však přehrána s nadsázkou a vtipem a dílo tak získává nový rozměr a potřebný nadhled.
VerTeDance v těchto dvou choreografiích opět předvedlo svůj slibný potenciál, a stvrdilo svou neochvějnou pozici mezi špičkami české taneční scény.
Vlk domácí a pes obecný, Lenka Eidlpesová, www.tanecnizona.cz
V druhém prosincovém týdnu jsme v rámci jednoho večera měli možnost v divadle Ponec premiérově shlédnout dvě velmi odlišná představení taneční skupiny VerTeDance. První bylo ostrým tancem vlka obecného, zatímco druhé se ukázalo jako kultivovaný a líbivý projev vlka již zdomácnělého.
Na choreografii Dance of Canis Lupus s VerTeDance spolupracoval bývalý tanečník Ultima Vez, nyní nezávislý choreograf, Thomas Steyaert. Poprvé jsme měli možnost vidět jeho choreografické dílo již před více jak půl rokem v interpretaci souboru DOT 504. Jednalo se tehdy o surrealistické tanečně-divadelní představení Hidden Landscape. I nyní přišel s náhledem na skrytou stránku lidské duše. Zatímco Hidden Landscape se pohybovalo v zamlžené snové rovině, ve které se v schizofrenní rozpolcenosti objevovaly touhy, fantazie i strachy, v Dance of Canis Lupus hraje hlavní roli zvířecí pud, který proniká na povrch, když už nic jiného nezbývá.
Na první pohled zaujala bílá, plně nasvícená a nedivadelně odhalená scéna, která by stejně dobře jako jevištěm mohla být skladištěm či zpustlým loftem obývaným partičkou podivínů. Divák, který vkročil do sálu, se stal součástí iluze přípravné fáze představení, při které si tanečnice neformálně upravují kostým, účes i prostor pro nadcházející premiéru. Ze stropu visely provázky a různé pytlíčky naplněné neznámým černým obsahem. Jevišti dominovala multifunkční oranžová pohovka ve tvaru kvádru.
Pokud představení nezačalo již před příchodem diváků, začalo během jejich usazování do hlediště. Kdo čekal, až se v sále setmí, nedočkal se. Tanečnice, a stejně tak i diváci, zůstaly po celou dobu nelítostně obnažené světlem. Jako v experimentální cele nebylo úniku ani před světlem, ani ze zorného pole, ani před nudou a ani před sebou samým. Tento všeprolínající pocit napětí byl základnou pro kontrastní rychlé akce s puncem animality.
V sinusovém rytmu se střídala minimální a maximální aktivita. Skoky, běh, dynamické pohyby, nervózní a napjatý projev následovaly dlouhé pokusy o uklidnění. Situace na jevišti připomínala chvíle, kdy už opravdu nevíte, čím se zabavit a čím stimulovat své smysly…a najednou se vyloudí myšlenka. Myšlenka na prozkoumávání sebe či terénu, na experimenty s druhým člověkem, na únik. V tomto pořadí i tanečnice rozvíjely své inspirace a připomínaly tak dospělé děti, které již s vyspělou důmyslností nelítostně zkoumají, co se dá vydržet.
Choreograf se nebál nechat tanečnice vyjít z esteticky krásných tanečních pohybů do světa nelibosti a surovosti. Po řadě jak morálně tak vizuálně nepříjemných konfrontací, mezi které patřilo vzájemné kousání, tahání za rty a strkání si prstů do úst, bylo představení zakončeno dlouhým a fyzicky náročným raušem v ironických maskách klauna (Helena Arenbergerová), Pinokia (Tereza Ondrová) a prasátka (Veronika Kotlíková-Knytlová).
Magické místo, ve kterém je možné realizovat své sny
Zcela jiného rázu bylo představení, které následovalo po přestávce. Duet Veroniky Kotlíkové-Knytlové a Roberta Janče s názvem Jaja a Papus směřoval k poetičnosti. Ve ztemnělém sále se z původně nespecifikovaného prostoru před hledištěm postupně stávala divadelní scéna. Spouštěním černých závěsů a jinými drobnými úpravami se začalo vynořovat divadlo, jako magické místo, ve kterém je možné realizovat své sny.
V tomto případě se jednalo o sen zatančit si spolu. Nejprve to měla Veronika Kotlíková-Knytlová těžké, neboť „divadelnímu technikovi“ Robertu Jančovi se do tance moc nechtělo. Postupně ale polevoval, až nakonec, skrz malou dávku humoru, podlehl tanečním svodům. V jejich podání jsme měli možnost vidět citlivý lidský duet. Vedle hereckých pasáží Roberta Janče představení dominoval čistý tanec a jemná partneřina zahalená do tajemné atmosféry.
Celkově se večer dvou premiér VerTeDance vydařil. Dance of Canis Lupus byl o úniku z nudy (může tak být chápána i normalita upravených tanečních vystoupení) a o návratu k divokosti vlka. Thomas Steyaert v této inscenaci odhalil a výborně choreograficky ztvárnil skrývanou, obávanou a přesto tak trochu přitažlivou zvířecí stranu lidí. Po surových atacích na diváka přišlo zklidnění formou kouzelného duetu Jaja a Papus, ve kterém byl hlavní důraz kladen především na lidskou stránku. Zařazení takto odlišných choreografií vůbec nebylo na škodu. Právě naopak. Ukázala se tím široká škála tanečního projevu VerTeDance, vedle sebe postavené dva odlišné přístupy k tanci nabídly srovnání a divák si minimálně v jedné části přišel na své.